Obsah
Na kopci nad Jihlavou
Pojedeme-li dnes po silnici z Jihlavy do Brtnice a dále na Třebíč, musíme nejprve vyjet na vrchol táhlého kopce česky zvaného Kolíbl, německy Kohlhübel (657 m.n.m.). Je odtud nejen krásný pohled na Jihlavu, ale ocitneme se na místě několika neznámých tragických událostí.
Pohled na Jihlavu z Kohlhübelu z roku 1766
Jednu z nich, nepochybně hodně starou, snad z počátku 16. století, připomíná křížový kámen se šipkou a málo znatelným textem. Prý zde byl zabit sladovník Hanuš. Na každý pád zde potkala smrt neznámého člověka a kámen už po staletí nám tuto událost připomíná. Memento mori - pamatuj na smrt, člověče. Přichází náhle jako vystřelený šíp.
 | |
|
O kus dál stál památník jiné tragédie. Krásně zdobený barokní kříž s Kristem a pod ním symbol smrti - lebka s překříženými hnáty. Horní část podstavce byla opatřena reliéfem cestovního kočáru taženého koňmi bez kočího a s pootevřeným oknem do kočáru. Na opačné straně pak nečitelný nápis. Co se zde vlastně událo? Podle vyobrazení můžeme usuzovat na konec 17. či na 18. století. A opět je tu pověst. Šla po staletí od úst k ústům, až ji kdosi zapsal.
Za starých časů bývalo zvykem zastavit a pomodlit se, když bylo slyšet z vesnice zvonit poledne či na památku umučení Páně bylo zvoněno v pátek ve tři hodiny odpoledne. To prý chtěl učinit i kočí, který tudy jel právě v pátek do Jihlavy. Ptal se pánů v kočáře, má-li zastavit, ale ti však měli naspěch a proto jeden z nich zvolal: "Jen jeď, k čertu!" Sotva to však dořekl, země se otevřela a celý povoz se propadl do hlubin. Pobožný kočí však záhubě unikl a včas seskočil s kozlíku. Proto není na reliéfu vyobrazen.
Jiná, podobná pověst, praví zase toto: Jistý farář jel za velké bouřky zaopatřovat nemocného. Hrom burácel a blesk za bleskem prolétal noční temnotou. Pojednou se koně lekli blesku, který před nimi sjel do země a zůstali stát. Kočí je nezmohl ani po dobrém, ani po zlém. Farář se proto rozhodl vystoupit a spěchat dále ze nemocným pěšky. Stačil ještě poznamenat: "Jeďte si třeba k čertu!" Tu pojednou se otevřela zem a pohltila nejen jankovité koně, ale i rouhajícího se faráře. A co udělal tentokrát vozka, nevíme. O něm pověst mlčí. Snad přežil a nechal postavit na tom místě krásný kříž, jako poděkování za zázračné zachránění. Kdo ví. Kámen bychom však dnes zbytečně hledali. Zmizel. Už v minulosti byl mnohokrát povalen, dokonce přeražen. Dobří lidé ho však znovu postavili a obě části spojili kovovým pásem. Marně. Dobrých lidí je čím dál méně a zlodějů čím dál víc. Prý je dnes uložen v bezpečí muzea. Škoda. Tam už žádná pověst nedoletí.
O kus dál mizí silnice mezi stromy. Chodil jsem tudy často s rodiči pěšky z Jihlavy přes Příseku do Brtnice za babičkou. Asi v polovině lesa je prudký svah, kde prý ještě na počátku tohoto století přepadali lupiči poštovní vozy. A jak? Jeden prý byl ukryt ve velkém balíku, který byl položen při kraji silnice a ostatní lupiči byli poschováváni za stromy. Běda pošťákovi, který by zastavil. A tak, když uviděli při cestě ležet balík, práskli do koní a uháněli jako o závod či spíše jako o život. Prý to byla pravda pravdoucí, tak to tehdy bývalo. Když jsme se večer vraceli domů, šeřilo se a my šli lesem jako pěny a byť byla cesta pro nás dlouhá, pěkně jsme přidávali do kroku, dokud jsme nebyli z lesa zase venku.
Pohled na město nás vždycky ukonejšil, vozovka byla tehdy ještě prašná, auto nikde žádné, a tak se cestou až domů povídalo a povídalo. A někdy ještě i ve snu jsme utíkali před loupežníky, kteří vylézali jeden po druhém z velikánského vysněného rance. Nevěříte? Až tudy někdy pojedete, zpomalte a dobře se dívejte...