Zpravodajství
Ježíšek přichází jen jednou v roce
aneb
Ježíšek versus Santa Klaus
 |
Předvánoční čas není jen dobou všeobecného shonu, příprav i klidného rozjímání. Už téměř dvě desítky let jej provází i střet tradičního a cizího, boj, který se rozhoří vždy před svátky. Vojevůdci znepřátelených stran se jmenují Ježíšek a Santa Claus.
Až do začátku 90. let minulého století to u nás měl Ježíšek vcelku snadné. Komunističtí pohlaváři se ho sice v padesátých letech snažili nahradit dědou Mrázem, který dětem nosil dárky pod sovětskou jolku, ale nakonec poznali marnost svého úsilí a vzdali to. Ježíšek pak byl tiše tolerován - oficiálně se o něm moc nemluvilo, ale věděli o něm všichni.
Devadesátá léta přinesla razantní změnu: otevřeli jsme se západnímu světu a s ním k nám vtrhly desítky, stovky a tisíce Santa Clausů. Tradiční symbol našich Vánoc, Ježíšek, na takový vpád nebyl připraven - právě proto, že se o něm dříve nesmělo mluvit, chyběl na místech, která hbitě obsadili importovaní Santa Clausové. Ti začali vystupovat v reklamách, objevili se na pohlednicích a novoročních přáních. Bylo by však nepřesné tvrdit, že motiv Santa Clause využívají jen velké nadnárodní společnosti, u nichž by se to kvůli jejich globálnímu působení dalo očekávat - sahá po něm totiž i řada menších firem. Ať už se nám to líbí, nebo ne, Santa Claus se stal univerzální a také mezinárodně srozumitelnou ikonou všeho vánočního: od mobilních telefonů až po půjčky na ně. Snadno se pak může zdát, že "cizí" Santa chce vystrnadit "našeho" Ježíška. Tak jednoduché to ale není.
Když se řekne Ježíšek...
 |
...vybaví se většině z nás batolátko, ležící v chlévě v jesličkách betlémského zájezdního hostince. Ježíšek ale nebyl první ani jediný, kdo v našich zemích nosil dětem dárky. Nejdříve se o jejich rozdělování staral svatý Mikuláš. Jeho kult se zrodil v Istanbulu v 6. století, od 10. století začal pronikat na Západ, zpočátku především do německy mluvících zemí. Zvyk, podle nějž naděluje dárky Ježíšek, zobrazený jako malé Jezulátko, se zrodil až v době reformace na přelomu 15. a 16. století. Důvod byl prostý - dárky od Ježíška měly snížit oblibu svatého Mikuláše. Změnilo se též datum nadílky, která se přesunula na večer 24. nebo ráno 25. prosince.
Nadělování dárků v tento čas se sice rychle ujalo v celé západní Evropě, ale ne všude je přinášel Ježíšek. Někde je dál nosil a stále nosí svatý Mikuláš: v Anglii mu říkají Santa Claus, v Holandsku Sinter Klaas. Naopak v jihoněmeckých oblastech Ježíška docela rychle přijali a v 19. století se stal oblíbeným i u nás. Ovšem ponechali jsme si i svatého Mikuláše - koneckonců dárků není nikdy dost.
Santa Claus chodí celý v červeném
 |
Postavy Ježíška i Mikuláše by nejspíš dál v poklidu existovaly vedle sebe, kdyby k nám počátkem devadesátých let nevtrhly houfy Mikulášových příbuzných - Santa Clausů. A to především těch zaoceánských, protože třeba angličtí zdaleka nejsou tak rozpínaví. Zastánci tradic začali bít na poplach: Ježíšek je v ohrožení! Americký Santa Claus vznikl pravděpodobně z holandského vánočního ducha Sinter Klaase, jehož tradice připlula do Nového světa s holandskými osadníky. Zkomolením původního jména se mu začalo říkat právě Santa Claus. Dárky nejprve roznášel už 6. prosince, přesunutí nadílky na 24. prosince nechtěně způsobil Clement Clarke Moore.
Tomuto profesoru anglické literatury také vděčí Santa Claus za svoji současnou podobu. Moore napsal svým dětem v roce 1882 jako dárek báseň, v níž Santu vypodobnil podle svého přítele Jana Duyckincka. Následující rok báseň otiskly noviny a všichni mají od té doby jasno: Santa Claus je tlouštík, který chodí v červeném oblečení lemovaném kožešinou, s koženým páskem a vysokými koženými holínkami. Má saně, do nichž je zapřaženo osm sobů, a do lidských obydlí vstupuje zásadně komínem. Dárky nechává v punčoše a nepohrdne pohoštěním, které mu děti před spaním připraví.
Vzdáleným příbuzným Santa Clause je mimochodem i ruský děda Mráz, o kterém už byla zmínka: carovi Petru I. se v 18. století během jeho pobytu v Holandsku zalíbil právě Sinter Klaas. Po návratu do Ruska podle jeho vzoru přeměnil Mrazíka, legendární postavu ruské mytologie, objevující se o zimním slunovratu a známou u nás ze stejnojmenné filmové pohádky. Mrazík původně chodil s berlou z ledových rampouchů, kterou nejen mohl zmrazit všechno živé, ale především odháněl od příbytků lidí vánice, nemoci a zlé síly. Díky carovi se stal dědou Mrázem a začal být spojován s Vánocemi.
Ježíšek nám nikdy nezevšední
Ke střetu tradičních vánočních postav s importovaným "marketingovým" Santou Clausem však nedochází jen u nás. Například v Holandsku, které by se dalo označit za pravlast Santy, podporují někteří lidé tradičního Sinter Klaase dokonce tak, že na domy dávají cedule s červeně přeškrtnutým cizáckým Santou a jeho sobím spřežením: "Santovi vstup zakázán!"
Největší nevýhodou našeho Ježíška (a současně i jeho největším kladem) je, že nikdo přesně neví, jak doopravdy vypadá. Ne všichni si ho totiž představují jako Jezulátko v jesličkách - pro někoho má třeba podobu starého, moudrého pána. To jeho pozici v dnešním, na obrazové informaci postaveném světě oslabuje, zvlášť když podoba Santa Clause je jednoznačně daná. Na druhé straně tím, že může mít tisíce různých podob, si každý může svého ideálního Ježíška vysnít sám - a díky tomu nám je o hodně bližší.
A ještě jednu obrovskou výhodu oproti Santovi Ježíšek má: je vzácný. Přichází jen jednou do roka, zatímco Santa Claus se svými saněmi na nás odevšad juká už od října. To Ježíšek tiše přijde, ani nevíme jak, a než si uvědomíme, že ho máme doma, už je dávno pryč - jen dárky pod stromečkem po něm zbudou. A že jsme ho letos zase neviděli? Nevadí. Snad napřesrok budeme mít štěstí víc.